Šlapací autíčko
Miluji Boží principy převrácené logiky:
nahoru je dolů,
rychle je pomalu,
ztráta je zisk.
Protože přesně to teď žiju... to, když se ztráta stane ziskem.
Jsou to teď na podzim dva roky, kdy se určité vnější okolnosti a zdravotní faktory v mém životě poskládaly tak, že jsem nejdříve musela začít snižovat rychlost na své dálnici, až jsem byla nucena sjet na okresku a záhy na to na polní cestu, kde jsem se zastavila a zůstala stát. Moje auto dojelo. A já s ním.
Ne do cíle. Do pole.
Naprosté přetížení systémů. Konec. Lehla jsem a plakala a ptala se proč. A zatímco jsem stonala a nebyla schopná fungovat, lítali k nám havrani a nosili nám jídlo.
Když jsem se pak po nějaké době postavila na nohy, zjistila jsem, že moje auto nefunguje. Bylo kaput. Zírala jsem na zbytky rezavějícího vraku a nemohla tomu uvěřit. Jak se to jen mohlo stát?
Měla jsem rychlé silné auto s pohonem na všechny čtyři s extra prostorem v kufru pro převoz těžkých objemných břemen. Zvládala jsem rychlé jízdy i náročné terény, byla jsem neustále v pohybu... A těch kilometrů, co jsem najezdila...
Zasnila jsem se ve svém vzpomínání a pak mi to došlo.
Neustále jsem přetěžovala nosnost svého vozidla, brala do auta víc a víc, vozila i to, co mi nepatřilo. Byla jsem ve svém plně automatizovaném životě "odpojená" od sebe. Nepřemýšlela jsem, jestli to či ono chci nebo nechci vozit. Prostě jsem to naložila a vozila. Zavřít kufr, zařadit rychlost, šlápnout na plyn. Nevyužívala jsem ani odpočívadla ani motoresty. S pohledem na zaparkovaná auta jsem jela dál... a dál... a dál. Bez odpočinku. V kuse. Žádné víkendy. Žádná dovolená. Ani žádný respekt k pravidlům. Běžně jsem překračovala maximální povolenou rychlost. Většina tak jezdí, přišlo mi to "normální". Nedbala jsem na výstražné značky ani varovné signály těla. Když mi pak jednou v uších už třetí den zněla slovenská písnička Spomaľ , máš privysokú rýchlosť od Pehy, začala jsem konečně jezdit trochu pomaleji. Nevím, co by se stalo, kdybych to neudělala - jestli by jedna z těch dalších životních zatáček nebyla tou poslední , nezvládnutou, osudnou...
Tak dlouho se chodí
se džbánem pro vodu,
až se ucho utrhne.
Tak dlouho se systém přetěžuje,
až se celý rozpadne.
Díky Bohu! Skončila jsem "jenom" v poli. Rozbitá, roztrpčená, zklamaná. Trvalo dlouho, než jsem nabrala sílu, ale postupem času jsem ze zbytků svého životního vehiklu sestavila jednoduché šlapací autíčko.
Teď s ním jezdím po polních cestách, trpělivě si zvykám na pomalé tempo a kochám se krásou Božího stvoření a života. Vracím se čím dál hlouběji ke kořenům, k přirozenosti, k sobě a k Bohu v té nejprostší, nejpřirozenější a nejsamozřejmější podstatě. A moc mě to baví. Bůh mi odhaluje nový rozměr života i sebe. Objevuji, co bych na dálnici neměla šanci zahlédnout. Potkávám nové lidi, vidím ostřejší barvy, slyším zpěv ptáků...
Nemám kufr a na zádech v batohu toho moc neuvezu. Nemám žádný motor. A někdy ještě nemám ani dost síly šlapat a tak stojím v poli, odpočívám a kochám se.
A jsem šťastná. Je to jiné, ale Boží! Protože Jeho principy jsou vždycky požehnáním.
Poznámka pod čarou pro ryze technicky smýšlející:
Nikdy jsem nevlastnila rychlé silné auto s pohonem na všechny čtyři a ani mě v ulicích Šumperka nenajdete ve šlapacím autíčku. Jedná se o literární obraz životního "vozítka" - těla a energie, které nám dávají v životě fungovat.