Radost v srdci

Vstala jsem ráno z postele a překvapil mě zvláštní pocit. 
Vnímala jsem u sebe naprostou neutrálnost.
Byla jsem prosta jakékoliv emoce. Bylo to jiné, neznámé a zarážející.
Co se děje? Je něco špatně?

     Vždycky se po probuzení nějak cítím, vždycky je ve mně něco mírně či více příjemné jako radost, energie, těšení se. Nebo nepříjemné jako skleslost, neradost z naléhavých povinností, někdy otupělost nebo slabost. Tentokrát nic. Ne nic jako prázdnota, ale nic jako neutrálnost. Klidná a tichá. 

Pozorovala jsem v sobě ten neznámý stav a šla k oknu. Venku bylo zataženo. Drobně mrholilo. Koukala jsem na mokré chodníky a najednou jsem v sobě ucítila malou změnu. Ručička nálady se posunula směrem k nepříjemnému pocitu. Ne výrazně, jen lehce. V pozadí bylo zklamání, že prší.

Můžu si dovolit být zklamaná? Můžu. A chci být zklamaná? Nevím. Kolikrát si vnitřně stěžuji, že prší, když chci zrovna slunko. Jindy zase, že je moc horko a dusno, a tak si přeji ochlazení. Moje nálada lítá nahoru a dolů podle měnícího se počasí, pocity se střídají podle nečekaných situací, podléhají vlivům okolních událostí. Jak je má člověk ukočírovat?

Vzpomněla jsem si v tu chvíli na jednu situaci z doby mládí a usmála se. Moje sestra tehdy myslím řešila něco nepříjemného, byla zakaboněná, možná naštvaná a ve tváři měla ne zrovna vlídný výraz. Kdosi z přátel k ní tehdy přišel a řekl něco jako: "Hej, usměj se. Proč jsi tak nazlobená?Raduj se!" Ona se na něho podívala ostrým pohledem a se zaťatými zuby mu odpověděla: "Já se raduji v srdci."

Kdykoliv si na to vzpomenu, směju se. Ten nádherný kontrast, ten protiklad výrazu jejího obličeje a stavu jejího vnitřního já, na který její aktuální emoce neměly žádný vliv. Líbí se mi, jak dokázala prožít své tělesné pocity a přitom si být vědoma konstantní, stálé radosti v hloubi své duše. 

V posledních letech na mě čím dál víc vyskakují reklamní spoty, fotky v médiích, obrázky v tisku a na nich ... úsměvy. Všudypřítomné rovné bílé zuby v rozzářeném půlměsíci od ucha k uchu. Ne že bych měla něco proti úsměvům, sama se moc ráda usmívám i směju. Dokonce je to moc zdravé. Ale když těch vyumělkovaných úsměvů potkávám na každém kroku moc, vytrácí se z nich jistá příjemnost. Jsou odrazem upřímné radosti? Opravdu je všechno tak skvělé, úžasné a bezproblémové? Kde je nějaká rovnováha, nebo protipól? No jo, to by se blbě prodávalo...

Na lektorské konferenci jsme jednou měli seminář s Dalimilem. Příjemný chlapík, kazatel, psycholog a bosonožec (tehdy tam chodil naboso, jestli tak chodí furt však netuším). Konferenciérka Miriam před povídáním vždycky krátce přednášejícího vyzpovídala. Poslední z jejích tří otázek na řečníka za mikrofonem mě na židli vzpřímila do pozorného sedu. "Dalimile, co děláš, když je ti smutno?" Zbystřila jsem uši. Tohle fakt chci vědět. Propiska zapnutá, papír v pohotovosti. "Nic," odpověděl. A já vzápětí cítila, jak mi brada spadla až na zem.

Nic? Nemohla jsem uvěřit svým uším. "Nic. Počkám, až to přejde."

Tehdy jsem poprvé slyšela něco, co mi docházelo ještě dlouho poté - totiž, že je v pořádku nechat některé věci přirozeně plynout. Nekorigovat, neřešit, nechat jim volný průběh. Emoce nevyjímaje.

Často a ráda na šokantního bosonožce vzpomínám. Obzvlášť, když prožívám něco nepříjemného, co bych ráda neexistujícím cvakátkem na hlavě přepnula do stavu okamžité příjemnosti. Instantní řešení jako hrnek horkého granka. Mnohokrát jsem se snažila obtěžující pocity přehlušit, přebít, zaplácnout něčím jiným... Ale nikdy mi to nefungovalo. Po chvíli se k nim vždycky přidala rozmrzelost. 

Tolik energie a času jsem věnovala úsilí přelstít nelibý stav nálady... A přitom je to tak prosté. Stačí počkat, až to přejde. Je v pořádku si vše prožít. Vždyť k životu člověka patří obojí, připomíná mi Šalamoun, věci příjemné i nepříjemné, čas plakat a čas se smát, čas naříkat i čas poskakovat...

Když v srdci vládne radost z Hospodina, jde to.
S Bohem můžu být silná, byť jsem slabá. Můžu se radovat
i navzdory smutku a trápení.

A tak se po vzoru své sestry                    
                            učím radovat v srdci.

P.S.

"... radost z Hospodina bude vaší silou." 
Nehemiáš 8:10